Třináct vlajek – 16. kapitola

Jak to bylo s úsměvem

„Musím vám pogratulovat, pane Catchere.“
Tim stál v kapitánově kajutě a tiše přihlížel, jak si vážný muž v bílé paruce pomalu míchá čaj v porcelánovém šálku.
„Tím, že jste mi sdělil to, co víte o pirátech, jste započal velmi úspěšnou operaci. Prokázal jste vaši věrnost koruně, stejně tak i vaši neohroženost v nebezpečí a pevné vedení vašeho oddílu. Prokázal jste, že si svou funkci právem zasloužíte.“
Tim stál bez hnutí a upřeně pozoroval miniaturní vodní vír uprostřed šálku. Kapitán pokračoval: „Posádku Thunderstorm jsme zavřeli do našich cel v podpalubí, jejich kapitána vyslýchají v kuchyni. Museli ho přivázat ke stoličce, ten muž je velmi zdatný zápasník! Želbohu je také neoblomný jak skála. Odmítá vyzradit jakoukoliv informaci. Takže netušíme, kam schoval všechno to zlato, co uloupil, ani kde jsou ostatní pirátské lodě, ba ani jeho jméno neznáme!“ Muž přestal kroužit pravým zápěstím, odložil lžičku na podšálek a nepatrně čaje upil. „Předpokládáme tedy,“ pokračoval poté, co znovu umístil šálek na porcelánový talířek, „že zlato rozházeli. Všechno tomu nasvědčuje: ve spíži mají drahé jídlo a drahou pálenici… Navíc všichni, kromě toho Velkého Kapitána, jsou zpití pod obraz. Mysleli jsme, že by mohli kořist schovat do té chodby, kudy se pokoušel ten Kapitán utéci, ale jedná se jen o úzký tunel bez odboček, který vede do té druhé jeskyně. Tam ještě pořád čekají naše hlídky, takže byl v pasti.“ Muž propletl prsty na rukou a položil si je na hruď. „Teď nám nezbývá než čekat.“
Tim odtrhl oči od šálku čaje a nechápavě na kapitána pohlédl. „Čekat, pane?“
„Jistě, pane Catchere. Čekat!“
Nastala nervózní odmlka.
„Promiňte, pane, ale… na co budeme čekat?“ Tim měl tušení, ale odmítal si ho připustit.
„Pane Catchere, neříkejte mi, že poté, co jste hravě zvládl takto složitou operaci, že vás nenapadne jediný důvod, proč bychom tu měli počkat!“
Tim polkl, ale mlčel.
Muž se podrbal pod parukou. „Já těch důvodů vidím přesně dvanáct. Řekl jste mi, že vždy jednou za měsíc se tady na Mystery koná setkání všech lodí Třináctky. Proč se vracet s jedinou pirátskou lodí, když je můžeme dostat všechny?“

***

Tim vyšplhal na palubu a jako ve snu se vrávoravě vydal na záď. Probojovával se pracujícími námořníky, kteří při pohledu na něj s úsměvem zvedali prsty k čelu, minul kormidelníka a opřel se o zábradlí. Zasekl nehty do hladkého dřeva, zaklonil hlavu a snažil se zhluboka dýchat.
Uklidni se! Uklidni se!
Ale v hlavě se mu jako žárovky rozsvěcovaly obličeje. Obličeje všech pirátů, které znal. Rozsvítily se ve výrazu nezkrotné radosti, pak náhle ztuhly, zešedly a zhasly.
Najednou mu přistála něčí ruka na rameni. Tim sebou prudce trhl.
„Jste v pořádku, pane?“ Mladý plavčík se na Tima znepokojeně díval. Tim polkl, pustil se zábradlí a narovnal se.
„Ano, jistě. Já-“ Tim se snažil rychle vymyslet nějakou výmluvu. „Vyslýchat toho lotra je poměrně nervy drásající záležitost…“ Plavčík chápavě pokýval hlavou.
„Já ho viděl, pane. Toho piráta. Jeden by se bál, nemít ho přivázanýho ke stoličce…“ Tim neznatelně přikývl. Plavčík se kousl do rtu a zhoupl se na špičkách.
„Já… já vás nechci otravovat, pane,“ pokračoval po chvíli, „ale… Je to pravda, že jste zachránil slečnu Jaqueline? Pane?“
„Koho…? Ach, vy myslíte hraběnku Remuleovou…“ Tim si stále ještě to jméno s osobou svého někdejšího kamaráda jen těžko spojoval.
„Ano, hraběnku.“ Plavčík se přihlouple usmíval.
„No… ano, to je svým způsobem pravda,“ musel přiznat Tim. „Ale nebyla to jen moje zásluha.“
„Vy jste hrdina, pane!“ Tim se ironicky uchechtl, ale plavčíkovi jeho blažený výraz z obličeje nezmizel. Naopak nepřestal mluvit:
„Víte, já vyrostl na ulici a byl jsem jen takový kluk bez minulosti a bez budoucnosti, ale pak mě dali do sirotčince, který založila právě paní hraběnka Remuleová. Docela se mi tam líbilo. Mně je čtrnáct, pane, a ještě nedávno jsem o námořnictvu neměl ani ponětí.“
Tim se na plavčíka otočil. Byl to první člen posádky, kterého potkal, co byl mladší než on. Tim si byl téměř jistý, že byl i jediný. Chlapec k Timovi obdivně vzhlížel a nepřestával brebentit. „O hraběnce Remuleové jsem hodně slyšel. O její dceři taky. Napadlo mě… že… že by vás to mohlo zajímat.“ Plavčík nasadil zasvěcený výraz. Tim radši nepřemýšlel nad tím, co si ten kluk o jeho vztahu s Jackem myslí. Plavčík si jeho mlčení vyložil jako „ano“ a spustil:
„Ono se o ní hodně povídá, víte, když je někdo z vyšší společnosti a jsou s ním nějaké trable, tak se to hned rozkřikne… Víte, pane, já se ze sirotčince dostal, až když mě vybrali na tuhle plavbu, a těsně předtím se o slečně Jaqueline hodně mluvilo – to bylo tehdy, když jste ji zachránil, Kluci říkali, že ji drželi na pirátský lodi, ale to vy víte, odtamtud jste ji zachránil. Říkali, že když se odtamtud dostala, ani pořádně nevěděla, kdo je. Málem se nechala oběsit! Ale to vy taky víte… Já vám chtěl hlavně říct o tom jejím únosci!“ Tim svraštil obočí.
„Únosci?“ Neměl tušení, o čem to ten chlapec mluví.
„No jistě, jak si myslíte, že by se jinak dostala k pirátům?“ zamrkal plavčík. „Pane!“ dodal ještě, když si uvědomil, jak jeho předchozí věta vyzněla drze. „To bylo tak: mladá Jaqueline, tedy slečna Jaqueline, já bych byl nerad nezdvořilý… No, ona jednou potkala jednoho mladíka, co žil v lese. Žil tam odmalička, divoký jako zvíře, prý ani neuměl pořádně mluvit! A ona ho jednou viděla, jak se potlouká okolo jejich domu na kraji lesa a… no tuhle část jsem nikdy moc nechápal… no prostě se do něho zamilovala! Kluci ze sirotčince říkali, že jí ukradl úsměv. Ne, že by jí urval pusu, to né, ale že její celý úsměv patřil jenom jemu. Když nebyl s ní, tak se nemohla úplně usmívat. Jeden koutek jí vždycky visel dolů, takže se mohla jen křivě šklebit!“
Tim si vybavil Jackův typický křivý úsměv.
„Teď si nejsem úplně jistý, ale myslím, že pravý koutek měla nahoře, když se jednalo o toho divocha, ale nebyla šťastná, a levý koutek, když byla šťastná, ale nejednalo se o toho chlapa. Jen když byla šťastná a byla s ním, mohla se pořádně usmívat!“
Tato teorie Tima zaujala.
„Kdo ti tohle řekl?“
„Jimmy, pane! Jeden kluk ze sirotčince. Slyšel, jak se o tom baví dvě jeptišky.“
„A ony opravdu říkaly, že ten… únosce… žil jen tak divoce v lese?“ nadzvedl Tim obočí.
„No… možná, že nežil úplně divoce…“ připustil plavčík trochu provinile, „ale jinak je to všechno pravda, pane! Viděl jsem to na vlastní oči-“
„Počkej!“ zarazil jej Tim. „Ty jsi ji viděl?“
„Viděl, pane! Paní hraběnka Remuleová navštívila náš sirotčinec asi před měsícem a slečnu Jaqueline vzala s sebou. Zahlédl jsem je v jídelně.“
„Jak vypadala?“ Tim byl upřímně zvědavý.
„No… měla světlemodré šaty a klobouk, pane.“
Tim se pokoušel zasadit do tohoto obrázku Jackovu tvář, ale nepodařilo se mu to. Zároveň se snažil nevyprsknout smíchy.
„A… ehm… jak se tvářila?“
Plavčík se zamyslel.
„Abych pravdu řekl, docela nabručeně,“ pravil chlapec. „Rozhodně se neusmívala.“